Pustkovec jako součást hlučínské farnosti

Obec existuje již nejméně 630 let. První historicky doložena zpráva o ní pochází z roku 1377. Původně patřil Pustkovec do hlučínské farnosti. Po Slezských válkách v 18. století, kdy musela Marie Terezie postoupit velkou část Slezska Prusku, byla hlučínská farnost rozdělena státní hranicí. Proto byl Pustkovec přifařen a přiškolen do sousední obce Stará Plesná. Za to dostávali plesenský farář i učitel od pustkoveckých určitý díl obilí.

Pustkovec součástí farnosti v Plesné (1780 – 1948)

Od dávných dob se traduje, že v kostele sv. Jakuba v Plesné se za pustkovecké občany sloužila mše svatá vždy první neděli v září, na svátek pustkoveckých patronů sv. Andělů strážných, a za zemřelé v oktávu svátku Všech svatých.
Přestože byla Plesná o hodně blíže než Hlučín, cesta do kostela vedla lesem a přes kopec a trvala tři čtvrtě hodiny. Proto se pustkovečtí věřící rozhodli postavit si aspoň kapli na pozemku, který věnovala obec. Kaple byla vystavěna v roce 1882 a jejím hlavním donátorem byl pustkovecký občan Alois Košař. Přestože plesenský farář František Ječmínek požádal olomouckou konzistoř o vysvěcení kaple, z nejasných příčin k tomu nedošlo a mše se zde sloužily jen občas. Tento stav trval i v době první republiky, což bylo vysvětlováno tím, že v pustkoveckém zastupitelstvu měli převahu soc. demokraté, takže nebylo možno schválit žádost věřících o vysvěcení kaple, která tak stále patřila obci. Potvrzuje to existující zápis ze schůze výboru ČsSD z 18. 2. 1934, kde se výslovně uvádí, že důvěrník této strany požadoval, aby se v zastupitelstvu nejednalo o návrhu p. Josefa Tichého, který chtěl, aby kaple byla dána do správy věřícím a byla posvěcena.
V roce 1945, při přechodu fronty přes Pustkovec, utrpěla kaple přímý zásah dělostřeleckým granátem a byla těžce poškozena. Opravu provedl hned v následujícím roce stavitel Janoušek. Byl postaven nový krov, střecha s eternitovou krytinou a nová fasáda. V roce 1949 známý slezský malíř Valentin Držkovic vyzdobil interiér nástěnnými malbami. Vlevo od oltáře byl obraz svatých Cyrila a Metoděje s postavami havíře a hutníka, vpravo svatý Prokop, doprovázený řemeslníky a děvčetem ve slezském kroji. Malby však časem poškodila vlhkost zdí, takže při přestavbě v sedmdesátých letech již nebyly obnoveny. Svěcení kaple se dostalo na pořad jednání MNV znovu v roce 1947, ale opět nebylo schváleno a nebyl schválen ani návrh, aby rozhodlo místní referendum. V roce 1948, na základě podpisové akce, kterou provedly paní Anna a Marie Walderovy, paní Žídková a pan Jan Hudeček, byl Pustkovec přifařen do farnosti Poruba u Svinova (jak se tehdy psalo). V tomto roce převzal vyučování náboženství v pustkovecké škole kaplan P. František Navrátil.
V poválečném období došlo k poklesu obyvatel obce oproti stavu za první republiky. Bylo to způsobeno značným poškozením obce (při přechodu fronty v roce 1945 bylo poškozeno nebo zničeno 42% budov) a také vznikem porubského sídliště. Z porubské farní kroniky se dovídáme, že v roce 1950 měla Poruba 1 813 obyvatel a Pustkovec 703 obyvatel. 90% obyvatel v obou obcích bylo římskokatolického vyznání.
Padesátá léta byla pro obec Pustkovec velmi nepříznivá. V roce 1957 obec ztratila svou samostatnost a byla přičleněna k Porubě. Rozšiřování porubského sídliště i na pustkovecký katastr znamenalo zánik většiny zemědělských usedlostí a jejich ožebračení, protože výkupní cenu půdy stát určil na 1,20 Kč za m2. V roce 1964 byl ze stejného důvodu zrušen místní hřbitov a zemřelí museli být pochováváni v Třebovicích nebo Plesné.

1968 – První snahy o stavbu kostela v porubském sídlišti

V období t.zv. Pražského jara v roce 1968 vznikl z iniciativy duchovních správců P. Aloise Gilliga a P. Metoděje Hasilíka záměr postavit v Porubě – největším ostravském sídlišti – kostel. To vyvolalo velký ohlas ve veřejnosti, což potvrzuje údaj z porubské farní kroniky, že v roce 1968 bylo přihlášeno do vyučování náboženství 800 dětí. Když se začaly organizovat první sbírky, byl prý mezi nimi také dar paní Hany Benešové, manželky druhého prezidenta ČSR. Podporu přislíbili i představitelé místní politické moci. Kostel měl stát na pustkoveckém katastru v prostoru dnešních ulic B. Nikodéma a plk. Prchaly.
Slavnostní posvěcení základních kamenů pro nové chrámy v Porubě a Zábřehu se konalo 1. června 1969 v chrámu Božského Spasitele a bylo spojeno s vizitační cestou ostatků sv. Cyrila. Slavnou mši svatou východního obřadu sloužil řeckokatolický biskup dr. Vasil Hopko z Prešova. Na tuto slavnost byl pozván i tehdejší president republiky a některá vyslanectví okolních států. Dostavil se jen zástupce rakouského velvyslanectví, omluvný list poslala prezidentská kancelář a velvyslanectví bulharské republiky. Pro potomky ještě uvádíme, že statečný biskup Hopko byl v roce 1951, kdy byla zlikvidována řeckokatolická církev, odsouzen na 15 let vězení, ze kterého se dostal s podlomeným zdravím až v roce 1967. Zemřel v roce 1976 a v roce 2003 byl Janem Pavlem II. prohlášen blahoslaveným. V porubské farnosti se uvítání ostatků konalo 7. června 1969 a při průjezdu kolem určeného stavebního místa na pustkoveckém katastru (mezi 7. a 8. obvodem Poruby) měl tam být posvěcen a vztyčen kříž a umístěna informační tabule. To však nebylo povoleno, mohla se konat jen pontifikální mše svatá v letním porubském kině, na kterou byl pozván jediný tehdejší český biskup Štěpán Trochta. Ten se den předtím náhodou setkal na mošnovském letišti s Karlem Gottem, který dokonce slíbil uspořádat koncert ve prospěch ostravských kostelů. Zůstalo však jen u slibu.

Rok 1969

Brzy se ukázalo, že tyto slavnosti byly vyvrcholením přípravných činností pro stavbu kostela. Konec všem nadějím znamenalo vyjádření nového předsedy národního výboru města Ostravy, který 8. července 1969 sdělil správci farnosti, že pro nedostatek tzv. „stavebních kapacit“ není možno počítat se zahájením stavby před rokem 1975, a nejspíš až po roce 1980. Nastala tzv. normalizace komunistických poměrů a režim se opět navrátil k represím proti církvi.

Příchod sester boromejek do Pustkovce

Když v roce 1968 došlo k uvolnění tlaku komunistického režimu, obrátil se porubský farář Alois Gillig na generální představenou řádu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského s prosbou, zda by sestry mohly pomáhat ve správě farnosti, která má téměř 90 tisíc obyvatel. A skutečně 1. prosince 1969 přijely tři sestry a byly ubytovány v podnájmu u paní Bártové na Vřesinské ul. č.181. Nejprve pomáhaly na faře v Porubě, pak jim byla přidělena do péče kaple sv. Andělů strážných v Pustkovci. Zde sestrám nabídla k bydlení část svého domu paní Holušová a v roce 1970 jim jej odprodala celý. Po jeho stavebních úpravách a posvěcení v něm sestry našly svůj nový domov. Věnovaly se jak vyučování náboženství, tak také konaly různé služby pro nemocné. To jim však pak v době pokračující „normalizace“ bylo sice zakázáno, ale ve farnosti již zůstaly a přinesly jí velký užitek.

1970-1975 – Adaptace a přístavba kaple sv. Andělů strážných

Ihned po zprávě, že kostel nebude možno stavět, požádal P. Gillig o povolení adaptace a přístavby kaple sv. Andělů strážných, ve které se již od Velikonoc roku 1969 sloužila pravidelná nedělní mše svatá a v listopadu toho roku se zde konala první svatba po 50 letech. Přístavba měla mít půdorys pouze 5×4 metry, kde v přízemí měla být zřízena sakristie a v prvním patře učebna se sociálním zařízením. Kaple měla mít sedlovou střechu s věžičkou zakončenou křížem. Technickou studii na přestavbu zpracoval arch. Jindřich Honěk již v červnu 1969 a technický odbor ObNV v Porubě vydal 6. října 1969 žádané stavební povolení. Stanovil však podmínku, že s přístavbou může být započato až po vyřešení majetkoprávního vztahu k pozemku, na kterém bude postavena. K přestavbě dalo souhlas i Krajské středisko památkové péče, které pouze požadovalo, aby se pořídila fotodokumentace nástěnných maleb V. Držkovice. Hned v srpnu 1969 se začalo s odkopáním zeminy od základů, aby se kaple odvodnila, protože nebyla dobře izolována proti vodě. Projekt pro rekonstrukci a rozšíření kaple vypracoval Ing. arch. J. Kupka, který vycházel z technické studie Jindřicha Hoňka. Rekonstrukcí vnitřního prostoru měl být zřízen kůr s jednoramenným schodištěm a přístavba obsahovala zvonici se sakristií. V suterénu zvonice měla být kotelna a garáž a ve dvou nadzemních podlažích garsoniéry se šesti lůžky, kuchyňka s jídelnou a sociální zařízení. Úprava interiéru kaple se měla provádět podle návrhu ak. malíře Obšila. V červnu 1970 vydal ObNV v Porubě povolení k etapové přestavbě kaple, což znamenalo, že se začne s opravou kaple a přístavba se provede, až bude vyřešen převod pozemku do vlastnictví farnosti. V květnu roku 1970 se poprvé konalo v kapli první sv. přijímání pro 30 dětí z Pustkovce a okolí, na jehož přípravě se již podílely sestry boromejky. Komplikace s přestavbou začaly na podzim toho roku, protože 30. listopadu 1970 technický odbor OvNV v Porubě zrušil stavební povolení, a to z důvodu, že nebyly splněny podmínky ve věci vlastnictví kaple a pozemku pod ní. Pan farář Gillig ve svém obšírném odvolání uvedl, že kaple byla postavena výlučně pro účely bohoslužebné a disponoval s ní výlučně římskokatolický farní úřad, a že došlo k vydržení vlastnického práva podle § 115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Současně doložil, že již v roce 1934 měl stejný názor na vlastnictví kaple výbor sociálně demokratické strany v Pustkovci, jak to potvrzuje zápis z jejich schůze. Odvolání bylo doplněno pěti svědeckými výpověďmi notářsky ověřenými.
Na počátku roku 1971 přiznala kapitulní konzistoř kapli charakter filiálního kostela s právem sloužit denně mši svatou a v neděli dvě mše.
V tomto roce také farář P. Gillig na své jméno prozíravě odkoupil od bývalé majitelky Marie Martiníkové sousední zahradu se zchátralým domkem o ploše 1085 m2 (původní parcela č. 65), kde měla stát přístavba. V říjnu 1971 ji pak darovací smlouvou předal porubské farnosti. (Přípis NVO 461/71/Ba ). V červenci roku 1972 však obdržel správce farnosti dopis z odboru výstavby NV města Ostravy, že se ruší původní rozhodnutí o povolení adaptace kaple, protože nebyla splněna podmínka pro vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby. Kaple totiž stojí na pozemku p.č. 56, který je ve správě ObNV v Ostravě-Porubě a není ani vyznačena v pozemkové evidenci. Pan farář Gillig opět odeslal odvolání (9.8.1972), ale jeho výsledku se již nedožil, protože 4. prosince 1972 zemřel. Výsledek odvolání dostal nový duchovní správce P. Karel Vlček až 2. 4. 1974. Uvádí se v něm, že odvolací řízení se zastavuje, protože rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1969 ztratilo po 3 letech právní moc.
V březnu 1973 podal farní úřad na MěNV v Ostravě žádost o smírné vyřešení vlastnictví pustkovecké kaple jejím převedením do vlastnictví farnosti. V odpovědi úřad tento návrh zamítl a navrhnul, aby farní úřad odstoupil od pozemku, který získal dědictvím po A. Gilligovi. Za to je MěNV ochoten kapli bezplatně pronajmout na neurčitou dobu. Spor se nadále prohloubil i tím, že na počátku roku 1974 bylo zjištěno, že ve výhledovém plánu výstavby Pustkovce byla kaple určena k demolici. Správce farnosti podal proti tomu protest, protože půl roku před tím sdělil odbor výstavby, že kaple zůstane nedotčena. Při veřejné schůzi občanů 6. února 1974 se za tento protest postavili někteří občané a údajně byli kvůli tomu pak vyslýcháni policií. Proto duchovní správce předal celou záležitost apoštolské administratuře do Olomouce a svěřil celou záležitost andělům strážným a do vůle Boží. A v roce 1975 opravdu došlo v této věci k obratu. Na popud biskupa Josefa Vrany se 15. května uskutečnilo jednání na NV města Ostravy, jehož se za úřady zúčastnili: náměstkyně předsedy NV, církevní tajemník, předseda ObNV v Porubě a hlavní architekt města. Za církevní stranu: gen. vikář Trtílek, prelát Gavlas, právník konzistoře dr. Vykopal a porubský farář P. Karel Vlček. Po obtížném jednání byla uzavřena dohoda, že čs. stát, zastoupený ObNV v Ostravě–Porubě, přenechává farnímu úřadu církve římskokatolické v Porubě do dočasného užívání nemovitý národní majetek, který se skládá z pozemku parc. č. 56 o výměře 104 m2 a stavby kaple na tomto pozemku, a to na dobu časově neomezenou a bezplatně. ObNV v Ostravě–Porubě zaručuje druhé straně užívání nemovitosti na dobu 10 let a po této době může být smlouva vypovězena jen z důvodů veřejného zájmu, když bude změněn územní plán. Dále bylo stanoveno, že farní úřad je povinen provádět údržbu a opravy kaple na vlastní náklady. Tím padla i poslední překážka, aby se mohlo pokračovat v její přístavbě. Tato byla svěřena arch. Karlu Gajovskému, který vypracoval novou dokumentaci přestavby, protože plány, které zpracoval Ing. arch. Zdeněk Kupka v roce 1970, již pozbyly platnost.
Nový projekt změnil sedlovou střechu na rovnou, s mírně vyvýšenou tzv. italskou zvonicí, ve které byly zavěšeny tři malé zvony. V přízemí se přístavbou rozšířil vstup do kaple o zádveří, dále byla zřízena sakristie a hygienické zařízení, ve druhém podlaží pak depozitář a archiv, a také sociální zařízení. Projektant měl naštěstí známosti na úřadech, a tak se podařilo i urychlené schválení projektu na NV města Ostravy, na Útvaru hlavního architekta i u církevního tajemníka. Tak 9. července 1975 předložil P. Karel Vlček schválenou dokumentaci na ObNV v Ostravě–Porubě a dostavba se mohla začít realizovat. Pod vedením bohoslovce Jaroslava Sládka, jenž stavbě věnoval 3 měsíce prázdninového volna a přivedl dalšího bohoslovce Pavla Havlíčka, vyučeného zedníka, a dále za účinné pomoci místních věřících, byla hrubá stavba během dvou měsíců dokončena. Současně byl starý dům zbourán a některý materiál použit. Na konci prosince 1975 byla kaple zkolaudována. V kolaudačním zápisu se dočteme, že kaple byla rozšířena o plochu 6 x 5,7 m na parcele 4232/2 a stavba byla provedena svépomocí nákladem cca 200 000 Kčs. Poděkování za šestileté úsilí na opravě a rozšíření kaple si zaslouží porubští kněží: P. Alois Gillig, P. Karel Vlček, P. Pavel Hyvnar, pak již dříve jmenovaní bohoslovci, sestry boromejky a asi 100 pomocníků z farnosti.

1990 – Příchod otce Josefa Gazdy do porubské farnosti a stavba nového kostela
Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 se iniciativní skupina věřících v čele s Ing. Josefem Koběrským sešla s porubským duchovním správcem P. Bártou a dohodli se, že bude zahájeno jednání o stavebních úpravách pro další rozšíření kaple na sousedním pozemku, který patřil farnosti. Brzy se však začala prosazovat myšlenka stavby nového kostela, a to zejména po příchodu nového duchovního správce P. Josefa Gazdy v roce 1990. Ten si ihned uvědomil potřebnost nového kostela pro farnost, a když se pak pro stavbu rozhodl, věnoval tomuto dílu všechny své síly. V roce 1990 se začalo hledat i nejvhodnější místo pro stavbu. Bylo zvoleno místo na katastru obce Pustkovec, na svažitém pozemku naproti domu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, poblíž místa původně vybraného v roce 1968. Když bylo na úřadě městského obvodu Pustkovec zažádáno o bezplatný převod nebo nájem uvedeného pozemku, ukázalo se, že uvedené místo je zatíženo restitučním řízením, a proto byly zvoleny protilehlé parcely, kde dosud bylo jen parkoviště. Ale i na tomto místě byly majetkoprávní vztahy tak neuspořádané, že se stavební řízení protáhlo téměř na tři roky. Bylo to způsobeno tím, že o změně majetkoprávních vztahů a územního plánu vybraného místa mohl rozhodnout až Magistrát města Ostravy a hlavní architekt města musel nově zpracovat urbanistické řešení přilehlé křižovatky.

1994 – Přípravné práce
Za počátek přípravných prací pro stavbu kostela je možno označit první schůzku skupiny ve složení: P. Josef Gazda, Ing. Josef Koběrský, Lumír Foltýn a Ing. Eliška Chodurová, která se sešla 28. června 1994. Jejím výsledkem bylo rozhodnutí, že kostel by měl stát na proluce naproti „domečku“ sester boromejek a měl by být asi pro 300 sedících osob. Bylo také nutno zjistit vlastníky uvedených pozemků. Další schůzka zájemců o stavbu se konala 7. září 1994 na faře v Porubě, kde pan Jiří Havlíček ve své přednášce seznámil účastníky s moderní chrámovou architekturou. Nebyl však ustaven žádný výkonný stavební výbor, takže obcházení úřadů a institucí zůstalo na dvojici Ing. Eliška Chodurová a pan Lumír Foltýn. Teprve v neděli 7. srpna 1996 mohlo být oficiálně oznámeno, že farnost bude stavět nový kostel. Farníci byli vyzváni k účasti na přípravných pracích a na měsíčních sbírkách, které se budou konat. V té době byl arcidiecézní architekt Ing. arch. Tomáš Černoušek požádán o vytvoření návrhu na architektonickou podobu nového kostela. Zpracování projektu bylo svěřeno firmě Coop- Arch Ing. Františka Zajíčka. Zpočátku se projekčních prací účastnil i Ing. Jan Kovář, který měl řešit především interiéry, ale ten se později od této práce distancoval. Od začátku ledna 1997 začala pracovat koordinační rada v čele s P. Josefem Gazdou, dále v ní kromě výše zmíněných osob byli ještě: Ing. Jiří Drbušek, Ing. Ludmila Lankočí, paní Jarmila Matyášová a pan Jindřich Švidrnoch.
Schůzek se pravidelně zúčastnil i ThDr Jaroslav Studený, a protože měl zkušenosti se stavbou řady kostelů v olomoucké arcidiecézi, doporučil stavební firmu Sopos Vítězslava Křesiny z Dubu nad Moravou, která byla zárukou poctivé a kvalitní práce. Koordinační rada se scházela každý týden a rozhodla i o některých zásadních změnách v projektu, například v založení stavby.
Místo stavění pilotů bylo navrženo založení na základových pásech ze zhutněného štěrku a strusky, jejichž báze je v hloubce 2,2 m. Tato změna, která byla konzultována ještě s dalšími stavebními odborníky, znamenala značnou úsporu v nákladech. Další změna se týkala konstrukce klenby kostela, která měla být původně podepřena čtyřmi sloupy. Protože sloupy znamenají pro účastníky liturgie překážku v komunikaci s oltářem, byla navržena ocelová konstrukce střechy přes celý rozpon kostela. Projekt konstrukce střechy vypracoval Ing. Jiří Drbušek. Také změnu tvaru stropu kaple – z rovného na klenutý – se podařilo prosadit až během stavby. V průběhu stavby se vytvořila také ekonomická rada. Byla vedena Ing. Ludmilou Lankočí, věnovala se finančnímu zajištění stavby a scházela se pravidelně po celý rok. Při této činnosti pomáhalo dalších 15 aktivních farníků, kteří nabízeli nejširší veřejnosti symbolické „cihly“ na kostel.

1997 – Územní rozhodnutí a stavební povolení umístění kostela svatých Cyrila a Metoděje.
Důležitými daty pro stavbu byly: 1. červenec 1997, kdy bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění kostela sv. Cyrila a Metoděje, a 15. říjen 1997, kdy bylo vydáno stavební povolení. Hned následující měsíc bylo staveniště posvěceno. Slavnostní výkop za velké účasti farníků provedl 9. listopadu 1997 představitel nové diecéze ostravsko-opavské biskup F.V. Lobkowicz. V té době již byly na staveništi téměř všechny cihly, zakoupené v lednu za výhodnou cenu, a v prostorách porubské fary ležel veškerý měděný plech na krytinu kostela. Stavební práce byly zahájeny již 8. prosince 1997, na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie, a Panna Maria skutečně držela nad tímto dílem svou ochrannou ruku, jak opakovaně upozorňoval P. Josef Gazda. Jak jinak by se mohlo podařit za jediný rok postavit hrubou stavbu kostela, jehož rozpočet byl vypočten asi na 30 milionů Kč! I když na počátku stavby bylo naspořeno jen necelých 5 milionů Kč, pak při svěcení kostela byl dluh už jen 3,5 milionů Kč. Chuť a nadšení, jak farníků, tak i mnoha dalších lidí mimo farnost, kteří se podíleli na stavbě, bylo znamením, že Bůh tomuto dílu žehná. Pod vedením P. Lumíra Foltýna, který byl pověřeným zástupcem investora, se vytvořila skupina nejobětavějších farníků, z nichž se sluší jmenovat aspoň tyto: Gejza Balog, Bohumil Pěgřimoč, Bohumil Hovořák, Vojtěch Kostka a Miroslav Novák. Ti se během celého roku bezplatně zúčastňovali přípravných prací, aby pracovníky stavební firmy Sopos nezdržovali. Proto stavba rychle pokračovala a již 31. října 1998 posvětil generální vikář František Kufa tři zvony pro zvonici, která se teprve dokončovala.

Svěcení chrámu

Svěcení chrámu se konalo 6. prosince 1998, v den svátku sv. Mikuláše, patrona porubské farnosti, a to za takové účasti, že se velký počet lidí vůbec do chrámu nedostal. Slavnost se mohla konat jen na základě povolení o předběžném užívání kostela, které platilo i pro nedělní mše až do listopadu 1999, kdy bylo dostavěno i pastorační zázemí a celý objekt byl zkolaudován.
Vnitřní vybavení a výzdoba chrámu pokračovala ještě v dalších letech. Okna kostela tvoří čtyři vitráže, které byly realizovány postupně.

Fotogalérie snímků zachycujících výstavbu kostela

Vitráže

První vitráž – na jihovýchodním okně – byla instalována 26. 4. 1999 a symbolizuje vzkříšeného Krista. Okno je plné světla a znázorňuje cestu ze tmy do světla.
Druhá vitráž – na jihozápadním okně – byla instalována následující rok (přesně 11. 4. 2000). Jejím námětem je Panna Maria – Královna míru.
Třetí vitráž – na levé straně kůru – nazval autor Boží chvála, protože odtud zní hudba a zpěv. Byla instalována v červnu 2001.
Čtvrtá velká vitráž – na pravé straně kůru – byla dokončena před Velikonocemi roku 2002 a jejím tématem je Neposkvrněné srdce Panny Marie.
Současně byla instalována také vitráž malého okna nad vchodem, která představuje duhu jako obraz Božího milosrdenství.
Soubor všech čtyř velkých vitráží, z nichž každá má plochu 35 m2, je vynikajícím dílem olomouckého akademického malíře Jana Jemelky. Náš chrám se tak z uměleckého hlediska zařazuje mezi ty nejpozoruhodnější, postavené v naší zemi po roce 1990. Vitráže vyrobila a instalovala firma Glass Vitrage z Bakova nad Jizerou.

Rok 2000
Pro zajištění technických prací v kostele se vytvořila technická skupina, ve které byli: Ing. Popelek, Gejza Balog a Bohumil Pěgřimoč. V Pustkovci začal bydlet a vypomáhat P. Stanislav Zwyrtek, postižený roztroušenou sklerozou, a v červnu sem přišel jako kaplan P. Adam Malek. Kaple sv. Andělů strážných byla v rámci ekumenické spolupráce zapůjčena pravoslavným, kteří zde začali v neděli sloužit liturgii ve svém ritu.

Rok 2001
V tomto roce zavedl P. Josef Gazda v tomto kostele druhou nedělní mši svatou v 7.30 hodin a zdůvodnil své rozhodnutí těmito slovy: „Jsem rád, že se nenaplnilo prorokování těch, kteří před stavbou kostela tvrdili, že nebude využitý. Dnes již v neděli jedna mše nestačí.“ První svaté přijímání zde v tomto roce přijalo 27 dětí ze všech částí farnosti. V tomto roce byl také vysvěcen třetí nový kostel v porubské farnosti (po Vřesině a Pustkovci) – kostel sv. Hedviky v Krásném Poli. Při děkovné bohoslužbě na konci roku oznámil otec Josef, že v tomto roce bylo na vnitřní úpravu našeho kostela vynaloženo 735 871 Kč, především za třetí vitráž na severozápadní straně, kterou její autor nazval Boží chvály. Také byly farníkům uhrazeny půjčky, určené na stavbu chrámu, ve výši 350 000 Kč.

Rok 2002
Život farnosti se rozrostl a rozčlenil okolo čtyř kostelů: Poruba, Pustkovec, Krásné Pole, Vřesina. V Pustkovci se vytvořila tři společenství mládeže, dvě modlitební skupiny dospělých, pěvecký sbor, který fungoval již od roku 1999, a úklidová skupina. V červnu vystřídal otce Adama Malka novokněz otec Miroslav Horák.

Rok 2003
Nedělních bohoslužeb se ve farnosti zúčastňuje přes 1700 věřících a čtyři kostely jsou vlastně čtyři dílčí farnosti se samostatným duchovním životem. V tomto roce byla také dokončena celá Křížová cesta, jejíž pořizovací cena 280 000 Kč byla zaplacena dary čtrnácti rodin z farnosti. V listopadu požehnal generální vikář Mons. Marcel Tesarčík v kostele hotové vitráže.

Rok 2004
25. dubna 2004 se v našem kostele poprvé konalo biřmování, které přijalo 80 biřmovanců. Eucharistického Krista přijalo v tomto roce poprvé 23 dětí z celé porubské farnosti. K výzdobě presbytáře byla na pravou stranu umístěna dřevořezba Panny Marie s Ježíškem od mistra Staňka.

Rok 2005
Ve středu 27. dubna se konala v kostele děkovná mše při příležitosti 60. výročí ukončení 2. světové války. Při osvobození Pustkovce zahynulo 5 občanů, 92 vojáků ruských a 200 německých. Na počátku května přijali biřmování 4 studenti vysokoškolského hnutí. Scházejí se v našem chrámu každé úterý. V červnu přijalo 26 dětí z celé farnosti poprvé Pána Ježíše.
V červnu otce Miroslava Horáka vystřídal otec Pavel Moravec, který předtím bydlel na faře v Porubě a vypomáhal zde jako kaplan. V tomto roce se také podařilo převést některé služby v kostele, které dosud konaly sestry boromejky, do rukou farníků. Farníci Gejza Balog a František Pajdla převzali každodenní službu při přípravě liturgie a Ing. Jiří Drbušek vede matriku. Na varhany střídavě hrají Helena Ptáčníková a Radovan Skalický. Tímto se sestrám boromejkám uvolnil čas pro jejich charitativní službu a vytvořily se předpoklady pro ustavení samostatné farnosti.

Rok 2006
Na počátku postní doby připomněli duchovní otcové v prvním čísle farního časopisu, že se farnost začne připravovat na přijetí kněžského svěcení dvou mladých mužů, kteří vyrostli z našeho farního společenství, a to jáhnů Petra Kříbka a Tomáše Mlýnka. Příprava obou slavnostních primičních mší byla rozdělena tak, že společenství dvou kostelů v Porubě a Vřesině se postará o primici Petra Kříbka a farníci kostelů v Pustkovci a Krásném Poli se postarají o primici Tomáše Mlýnka.
Již od počátku školního roku 2005/6, a to každé druhé pondělí, vedl otec Pavel Moravec společenství farníků, které se hlouběji seznamovalo s Katechismem KC. 25. března 2006 se konala postní duchovní obnova dospělých na téma Eucharistie, kterou vedl otec Pavel, a zúčastnilo se jí 150 farníků. Na počátek dubna 2006 připravily sestry boromejky v našem kostele postní duchovní obnovu i pro starší generaci farníků. Vedl ji otec Adam Rucki a byla spojena s přijetím svátosti nemocných. Před Velikonocemi byla přední strana obětního stolu vyzdobena vyřezávaným reliéfem, který vytvořil pan Josef Staněk. Znázorňuje Abrahámovo obětování Izáka jako předobraz obětování Pána Ježíše za spásu lidstva.
24. června vysvětil otec biskup osm nových jáhnů na kněze, z nich dva byli právě z naší porubské farnosti. V neděli 2. července 2006 slavil primiční mši svatou otec Petr Kříbek. Ve středu 5. července 2006 slavil primiční mši svatou otec Tomáš Mlýnek. Celá farnost se na tyto slavné dny připravila eucharistickou adorací s příležitostí ke svátosti smíření. Při této příležitosti jen vzpomeňme, že poslední veřejná primice se v porubské farnosti konala v roce 1979 a slavil ji P. Miroslav Kočvara. Druhý kněz, který vyšel z Poruby v době nesvobody církve, byl P. Pavel Kuchař, který byl v roce 1988 tajně vysvěcen berlínským biskupem kardinálem Meisnerem v Německu. Primici v Porubě slavil dodatečně až v roce 1993.
V roce 2006 oslavili tři kněží svá životní jubilea. Otec Stanislav Zwyrtek si v červnu připomenul 20 let od svého kněžského svěcení a farnost mu vyprošovala hodně sil pro jeho službu, kterou koná i ve své těžké nemoci. Ve stejném měsíci se porubský farář otec Josef Gazda dožil 50 let a v prosinci oslavil své 30. narozeniny otec Pavel Moravec. Všichni věřící naší farnosti jim vyprošovali hojnost Božího požehnání pro jejich kněžské poslání.
V listopadu bylo otcem biskupem definitivně rozhodnuto o zřízení nové pustkovecké farnosti. Byla vydána zakládací listina a důležité administrativní úkony se mohly rozběhnout.

Dosavadní historii vypracovali p. Jiří Otisk, p. Jiří Žárský a o. Pavel Moravec.

Zakládací listina Římsko-katolické farnosti Ostrava-Pustkovec

Co se psalo o vzniku farnosti

Kostel svatých Cyrila a Metoděje

Patří mezi nové kostely, postavené po sametové revoluci. Se stavbou začal porubský farář Josef Gazda na podzim roku 1997 a kostel byl vysvěcen 8. prosince 1998 sídelním biskupem Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem. Od vysvěcení až do konce roku 2006 byl kostel filiálním kostelem farnosti Ostrava–Poruba. V souvislosti s množstvím aktivit kolem tohoto kostela a značné samostatnosti pustkoveckého společenství zřídil k 1. lednu 2007 biskup Lobkowicz samostatnou farnost Ostrava–Pustkovec a kostel svatých Cyrila a Metoděje se stal jejím farním chrámem.

Novostavba kostela je řešena na klidném půdorysu řeckého kříže se čtyřmi dominantními prosklenými okenními plochami. Nad vstupem do kostela je ještě jedno menší okno ve tvaru široké spáry, připomínající srpek měsíce.
Umístění kostela dobře vyjadřuje spojení komunikativního dění v okolním prostředí s komunikativním děním, které probíhá ve společenství uvnitř. Vnitřní dispozice stavby záměrně sleduje převedení do duchovního světa. Tím je zaručeno samo bohoslužebné poslání této architektury. Centrální dispozice a dynamika stěn, žeber a kleneb vyjadřují objímající sílu, která menší shromáždění odkazuje na význam poselství lásky. Převod do duchovní transcendence umožňují odhmotněná okna, lomené oblouky a odhmotnění a vertikalita věže.
Meditaci na toto téma napomáhá vitrážové provedení oken. Všechna okna jsou velkoryse řešená a přes svou velikost nepůsobí odlidštěně. Mají své přirozené výtvarné dělení pojící se vhodně s konstrukční nezbytností.
Naproti hlavnímu vstupu je bílá stěna za oltářem vhodně vyřešena krásnou velkou barokní polychromovanou řezbou Krista, který visí na moderním neobvyklém břevně kříže, jehož ramena směřují vzhůru. Celý prostor je velice světlý, vznosný a velebně otevřený do klenby (světlý dřevěný podhled).
Důležité a cenné je i to, že v interiéru nejsou žádné staré provizorní části mobiliáře, ani nové nevkusné artefakty. Prostor kostela je stylově čistý.

Socha Panny Marie a reliéf patronů kostela – svatých Cyrila a Metoděje, po bocích presbytáře, jsou dílem řezbáře J. Staňka. Z jeho dílny je i Křížová cesta v moderním pojetí, reliéf pod oltářem, znázorňující obětování Izáka, sedes s reliéfem zvěstování Páně, věčné světlo nad svatostánkem znázorňující hořící Mojžíšův keř, procesní kříž, stojany na svíce a paškál, víko na křtitelnici se sochou sv. Jana Křtitele, i odkládací stůl na liturgické nádoby – abak – na boku presbytáře.

Zvony jsou z roku 1998

Zhotovil je Josef Tkadlec z Halenkova.
Největší zvon váží 220 kg a byl nazván svatý Cyril. Darovala jej rodina Popelkova.
Prostřední zvon o hmotnosti 150 kg se jmenuje svatá Sylvie a věnovala jej rodina Paláčkova.
Třetí zvon byl pojmenován svatý Metoděj, váží 100 kg a uhradila jej rodina Pravdova.
Svěcení zvonů se konalo v kostele, dosud rozestavěném a bez dveří, s doprovodem elektrofonických varhan, které nejdříve obětavě nainstaloval, a pak na ně také zahrál Ing. Josef Koběrský.

Křížová cesta

Takto postupně byla vytvářena i jednotlivá zastavení Křížové cesty, jejímž tvůrcem je sochař a řezbař Josef Staněk z Bučovic.

Meditace nad první vitráží

Všechno tvorstvo chválí Boha.
První okno by mělo být plné slunce. Symbolizuje cestu ze tmy do světla, tedy přesněji z „noci ukřižování“, kdy se nebe zatmělo. Na pozadí břevna kříže vytryskává slunce – světlo, energie, život – tedy Kristus. Tím, že se pro nás nechal Kristus umučit, vytryskla obrovská energie – napořád do dalších dní, věčná energie, která se rozlévá dodnes. Ze středu té tmy – ve vitráži z fialových a temných modří, „roztrhlé opony nebe“, vystřikují kapky krve – rudé bolesti, „svatozáře krve mučedníků“. Mísí se s krví Kristovou a padají dolů k nám, sem na zem do nás – těžké kapky do kvetoucích jabloní. Rány, jizvy, brány ze slunce otvírají život krajině. Sady zelenobílé jarní zeleně jsou kropeny sluncem. Velikonoce.
To je levá strana okna dole – to kropení krví. Na opačné pravé dolní části okna se vše rozsvěcuje – zlatožluté fanfáry trub, vodotrysk trub a andělů, bílá a zlatá – znovu se slaví vzkříšení.
Aleluja. Kristus z hrobu vstal! To je nesmírná radost, potvrzení a smysl všeho. Pravá radost je žhavá, i když třeba tichá…

Meditace nad druhou vitráží

Panna Maria, Královna míru.
Při práci na druhém okně, tzv. „mariánském“, ještě zuřila v Jugoslávii válka. Proto je dole nápis bellum –válka a pax –mír. Panna Maria je zde znázorněna jako Královna míru – tolik potřebná ochrana v celých dějinách lidstva. „Pod ochranu tvou se utíkáme…“ V celé spodní části okna je země. Země nasáknutá bojem (vpravo dole), to je válka. V růžích jsou trny bolesti. Ze sedmibolestného srdce vyrůstá kytice žhavá utrpením. Strom vyrvaný z kořenů – pod ním rodina – tři ptáčci (pravá část okna směrem ke středu okna). Sad rozkvetlých stromů a luk (levá část okna dole ke středu vitráže) – zemský ráj to napohled (květy dne, ptačí namlouvání, čas lásky). Noční květy, krajina utichlé tajemné noci (levá část okna dole úplně do kraje).
Nad těmito podobami země se vine linie lemu roucha Panny Marie zdobená korálky růžence. Uprostřed růžencové šňůry (střed okna, ve spodních cípech dvou středových polí) je silueta hlavy Panny Marie se dvěma studánkami očí.
Celou střední plochu vitráže (od levého až k pravému okraji okna) vyplňuje plášť Panny Marie. Maria ochránkyně rozprostírá svoji náruč pláště nad celým světem. Směrem nahoru do okna plášť mizí a „rozpouští se v nebe“. Okno se rozzařuje. Ve středních dvou polích nahoře je koruna – „diamant celé vitráže“.
Mariánské symboly – žena oděná sluncem s měsícem pod nohama… Velký srpek měsíce veze jako loď korunu Panny Marie Královny. Hvězda se rozzářila. Nebem pluje oslavené Mariino Mateřství – královna, matka nás všech.

Meditace nad třetí vitráží

Boží chvály.
Okno je umístěno nad kůrem, odkud zní hudba a zpěv. Bože, chválíme Tebe…
Chvály země, jejímž středem je Srdce Ježíšovo. Chvály všeho stvořeného s vděčností a pokorným uznáním Tebe. Píseň celého stvoření obklopuje Krista a tlačí se k němu. Srdce Ježíšovo je středem všeho dění. Je to srdce rozdrásané ostnatým drátem trní světa. Kapky rudé krve z něj tryskají. Srdce je rozryto našimi hříchy, obsypáno boláky našich bolestí na druhých spáchaných.
Srdce je uprostřed otevřené, pro nás probodené. Ze srdce (po obvodě okna dolů obloukem) vede tepna rudé krve. Spojuje hořící keř s hořícím srdcem. Zde se spojuje Starý a Nový zákon. Starý zákon symbolizuje hořící Mojžíšův keř. Tento keř je v levé polovině bohatě rozkvetlý zlatým deštěm. Pravá strana keře, zelená potemnělá země neshoří, ač doutná, plane plamenem. V ohni je odraz srdce, stín vpitý do živého těla. Skrytý v keři hoří krví. Propojení dvou srdcí.
Levou krajní část okna tvoří krajina pouště – plazící se hadi, záhadní živočichové počátečních dnů stvoření… Vítr vane pouští… Život na milované zemi se rozvíjí. Shora mezi keřem a pouští vychází měsíc a hvězdy. Vítr je tiše provívá…
Na úplně opačné straně okna vpravo je výsek rajské krajiny – poetické zákoutí vztahů i nezničené přírody. Voda, louka, ryby, plameňáci, hraní zvířátek, námluvy. Duch se vznáší nad vodami.
Nahoře nad hořícím keřem vpravo od srdce se odráží zmrzlá ledová krajina. S něhou položené blankytné nebe převyšuje hory. Láska hory přenáší!

Meditace nad čtvrtou vitráží

Chvály nebe.
Srdce na dlani. Něžné srdce, něžně na dlani nabízené. Položené a vstávající hořící láskou. Vylétají z něj ptáci i květy. Tmavá brána je brána smrti. Hrob s podnoží sedmi mečů vbodávaných neustále námi. Zraňujeme k smrti Mariino sedmibolestné srdce. Smrtelný motiv vyplňuje levou krajní část okna vklíněnou do klenby stropu.
Z Mariina teplého hřejivého srdce vzlétají květiny. Tvoří věnec Neposkvrněné Panny. Je to věnec vítězný, ale zároveň protkaný květy smutku i bolesti, věnec mučednický. Celý věnec letí vzhůru do nebe, aby na něj všichni mohli vidět. (Motiv květinového věnce rámuje celý střed okna a prochází přes všechna čtyři centrální pole vitráže. Podporuje celé okno.)
Srdce Mariino, něžností pokropené… Jak nejlépe vyjádřit Mariino srdce? Živostí a silou ohně, jemností a krásou květin.
Vpravo jsou andělé kolem Ježíšova narození v Betlémě. Hvězda září. Tam je druhá brána, brána do světla.

Meditace nad vitrážemi jsou zpracovány podle předlohy autora vitráží Jana Jemelky.

Kaple svatých Andělů Strážných

Kaple sv. Andělů Strážných byla vystavěna v roce 1882 a jejím hlavním donátorem byl pustkovecký občan Alois Košař. V letech 1970 – 1975 byla svépomocí provedena její rekonstrukce spojená s vybudováním přístavby. Poděkování za šestileté úsilí na opravě a rozšíření kaple si zaslouží porubští kněží P. Alois Gillig, P. Karel Vlček, P. Pavel Hyvnar, sestry boromejky, dárci za řad farníků a asi 100 pomocníků, bez jejichž obětavé práce by se rekonstrukce nikdy nepodařila.

Kaple před rekonstrukcí 2008 a po této rekonstrukci

V roce 1998 byl nedaleko domečku sester Boromejek vybudován nový kostel sv. sv. Cyrila a Metoděje, který začala farnost používat. Kaple sv. Andělů Strážných zůstala majetkem farnosti. Protože ji farnost nevyužívala, byla zapůjčena pravoslavné církvi, která zde mívá pravidelné nedělní bohoslužby. Do přední části kaple byl proto umístěn ikonostas pro pravoslavnou liturgii. Přítomnost pravoslavných zde je důkazem, že při vzájemné ochotě lze budovat dobré vztahy mezi křesťanskými církvemi. Na začátku měsíce října o památce sv. Andělů Strážných bývá v kapli pravidelně poutní mše sv., které se účastní hojné množství věřících, což je důkazem, že kaple je pro pustkovecké občany stále důležitým místem. V roce 2008 byla za přispění dotace Města Ostravy ve výši 350 000,- Kč a za podpory mnoha dárců jak z řady pustkoveckých občanů, tak i farníků, opravena fasáda kaple a provedeno odvodnění zdiva. V současné době ještě chybí hodně financí na zaplacení dluhu, který římskokatolické farnosti Ostrava Pustkovec v souvislosti s opravou kaple vznikl. Za Vaše dary jsme vděční. Dary můžete předat duchovnímu správci o. Pavlu Moravcovi nebo zaslat na účet farnosti 1661605319/0800, variabilní symbol je 2008. Všem dárcům upřímný dík.

Malý výklad ikonostasu umístněného uvnitř kaple před presbytářem:

Ikonostas je stěna z ikon, která odděluje oltářní část od chrámové lodi. Uprostřed ikonostasu se nacházejí tzv.královské dveře. Nazývají se tak, protože skrze ně vchází Král slávy, Ježíš Kristus, v podobě eucharistických darů. Tudy se na oltář přinášejí při svaté liturgii (mši svaté byzantského obřadu) eucharistické dary, chléb a víno, a před nimi přistupují věřící ke svatému přijímání. V době byzantského císařství tudy přicházel ke svatému přijímání císař.
Na královské dveře se umísťuje ikona zvěstování přesvaté Bohorodice (Panny Marie). Nad královskými dveřmi je umístněna ikona poslední večeře Páně, jež připomíná počátky církve a její hlavní svátost – eucharistii. Po obou stranách královských dveří se nacházejí ikony Ježíše Krista a Panny Marie, jež symbolizují vtělení Syna Božího. Tyto dvě ikony jsou nejvýraznější a tvoří střed ikonostasu jako symbol spojení Starého a Nového zákona a výraz Kristovy vykupitelské oběti.
Na krajích ikonostasu se nacházejí ještě jedny menší dveře, tzv.severní a jižní. Slouží duchovenstvu pro vcházení do oltářní části v době, kdy se nekoná liturgický vchod královskými dveřmi. Na severních dveřích (při pohledu na ikonostas z chrámové lodě vlevo) je ikona svatého Mikuláše, zatímco na jižních (vpravo) je ikona archandělů a nebeských sil (andělů).

Sakrální objekty na katastru Pustkovce (podle stránek obce)

Z novější historie nutno zmínit výstavbu a vysvěcení kostela svatých Cyrila a Metoděje, který byl prvním kostelem postaveným po druhé světové válce v Ostravě. První skutečné kopnutí do země bylo 4. ledna 1998 a 6. prosince v roce 1998 byl chrám vysvěcen a připraven přijmout první účastníky bohoslužeb. Jeho stavba trvala pouze 11 měsíců, což je asi stavební rekord. Kostel je dominantou obvodu a významným centrem živého společenství věřících. Kapacita kostela je pro sedm set osob, s třemi sty místy k sezení. Stavba kostela sv. Cyrila a Metoděje obdržela v roce 2001 čestné uznání za umístění v soutěži „Dům roku“ za příklad neokázalého výrazu církevní stavby, která současně se svým vzájemným propojením tvoří jeden celek a harmonizující prvek v okolní urbanistické sídelní struktuře.
Jednolodní objekt kaple Andělů strážných byl postaven v roce 1882 místním občanem. Do současné doby se nedochovaly fresky od akademického malíře Valentina Držkovice a dále původní vyřezávaný dřevěný oltář od neznámého autora.
Socha Nejsvětější srdce Páně pochází z roku 1908 a stojí u kostela sv. Cyrila a Metoděje. Měla pohnutou historii, neboť v době totality měla být zničena. Než byla usazena na nynější místo musela se třikrát přestěhovat.
Kamenný kříž u domu č. 76 na Pustkovecké ulici vznikl v roce 1901.
Kamenný kříž z roku 1935 u kaple byl přemístěn ze zrušeného hřbitova.
Pamětní desky v chrámu Cyrila a Metoděje v interiéru a exteriéru pocházejí z let 1997 a 1998.
Převzato ze stránek obce

Hřbitov byl založen v roce 1935. Zrušen byl v roce 1964 z důvodu výstavby VII. stavebního obvodu Poruba. Na archivním snímku, který poskytl úřad městského obvodu Ostrava-Pustkovec, vidíte fotografii pořízenou v roce 1974. Tento snímek můžete porovnat s aktuální fotografií, kde už je místo hřbitova zatravněná plocha a bývalý hřbitov připomíná jen pamětní deska.