Farní Tábor 2023 - Branná
Letošní farní tábor se konal od 5. – 14. července 2023. Tentokrát jsme vyjeli do hor, do vesničky Branná v Jeseníkách. Téma tábora bylo biblické. Jednalo se o „Putování Izraelitů pouští“.
Fara, na níž jsme byli ubytovaní, na sebe brala různé podoby. Nejprve to byl Egypt. Místo útisku a otroctví. Ihned po příjezdu byli účastníci tábora spoutáni a zotročeni. Neměli čas se pořádně ani ubytovat, protože museli pod dohledem tvrdých a nekompromisních egyptských dozorců vykonávat otrocké práce: rukama hrabat seno, přenášet kameny či nosit dřevo. Naštěstí přijeli do Egypta ve chvíli, kdy Mojžíš s Áronem a dalšími předáky lidu plánovali odchod a vysvobození. Večer jsme všichni u ohně slavili pesachovou večeři, po níž jsme si sbalili nejnutnější věci a pod vedením Mojžíše odešli z Egypta. Noc jsme strávili pod širým nebem, na poušti, v níž je, jak se mohli všichni sami přesvědčit, v noci pěkná zima. Nad ránem jsme pak putovali dál směrem k Rudému moři. Přechod mořem všichni zvládli, někteří měli sice menší potíže a obavy, ale nakonec se to zdárně podařilo. Plni radosti, nadšení a vděčnosti Bohu za dar svobody jsme přišli do země Midjan, kde jsme se usadili u hory Sinaj a strávili zde několik dní.
Na snídani na nás čekal nebeský pokrm – manna. Byla tak dobrá a sladká, že se všichni olizovali až za ušima. Mimochodem, každé jídlo na faře uvařené chutnalo díky šikovnosti naší paní kuchařky nebesky. Hospodin nám dopřál také maso v podobě křepelek, které zrovna v těch dnech táhly táborem. Účastníci tábora je měli v rámci soutěže za úkol nachytat co nejvíc. Během prvního nástupu byli táborníci rozděleni do čtyř skupin, čtyř izraelských kmenů. Každý z nich nesl původní jméno. Jednalo se o kmeny Zabulón, Efraim, Rúben a Manases. Další potíží, se kterou se museli táborníci potýkat, bylo nedostatek vody. Přece jen jsme byli v poušti. Naštěstí se Mojžíš obrátil na Hospodina a ten mu poradil, ať udeří do skály. Mojžíš tak učinil a ze skály vytryskl pramen osvěžující, životodárné a chutné vody. Tu museli členové jednotlivých kmenů v papírovém kelímku nanosit na určené stanoviště. Kdo nanosil nejvíce vody, vyhrál. Jedna potíž byla vyřešena a na obzoru se vzápětí začala objevovat další a tou byly nepřátelské kmeny Amálečanů, se kterými museli táborníci bojovat. Během dopoledne prošli náročným výcvikem. Samotný boj se pak odehrál odpoledne. Naštěstí vydržel Mojžíš (v této hře měl každý kmen svého Mojžíše) mít stále zvednuté ruce a tak táborníci zvítězili. Nutno dodat, že ostatní členové kmene, kteří zrovna nebojovali, mohli Mojžíšovy ruce podepírat, když už je nemohl udržet nahoře. Co by to byl za lid, kdyby neměl pravidla k životu. I naši táborníci je dostali. Jednalo se o Desatero, pro které musel Mojžíš odejít na horu Sinaj. I zde nastal problém. Mojžíš se dlouho nevracel a zdálo se, že nás s Mojžíšem opustil i Bůh. Mnozí z vedoucích i táborníků začali naléhat na Árona, ať jim vyrobí modlu „zlaté tele“. Ta se stala novým bohem. Večer pak v táboře propukla nevázaná oslava, dnes bychom řekli párty. Tu ukončil až rozzlobený Mojžíš, který se nečekaně objevil ve vratech fary. Uznali jsme chybu, hlavně Áron, činili jsme pokání a šli spát.
Pátý den tábora byla neděle a ta se nesla v poklidném duchu. Dopoledne měli účastníci za úkol vyrobit „archu úmluvy“, do níž pak vložili svitky s Desaterem. V odpoledních hodinách byla archa ve slavnostním průvodu vnesena do stánku setkávání – do kostela v Branné. Celý dům byl naplněn oblakem Hospodinovy slávy. Účastníci tábora zde společně prožili slavnostní nedělní bohoslužbu, které předsedal velekněz Áron. Ve stánku setkávání jsme se scházeli každý den večer ke společné večerní modlitbě. Další den se nesl v duchu výletu. Po ranní modlitbě a snídani byli táborníci rozděleni do tří skupin a vydali se na celodenní průzkum zaslíbené země. Každá skupina prozkoumávala jiné místo. Všichni měli za úkol být nenápadní a přinést informace o tom, co se v daném místě nachází. Následující den našeho putování pouští nám cestu ztížili Edómci, kteří nám nedovolili projít přes jejich území, tak jsme museli zvolit jinou cestu. Po prvotních nezdarech se to nakonec povedlo. Večer pak šli všichni táborníci spát netušíce, že je čeká dramatická noční hra. Po probuzení vedoucími se všichni v naprosté tmě přesunuli na dané místo, odkud se museli vydat krátkou „stezkou odvahy“ na smluvené místo. Odtud pak byli dalšími vedoucími přivedeni na louku, kde se hrála hra „ohniví hadi“. Úkolem bylo se těmto hadům vyhnout a vysvobodit své týmové vedoucí. Zpočátku to bylo hodně obtížné, ale nakonec se to všem kmenům podařilo.
Čas běžel neúprosně dál a my jsme se pomalu ale jistě dostávali k cíli naší cesty, k hranicím zaslíbené země. Ve středu odpoledne šli jednotlivé kmeny hrát hru, v níž postupně sbírali pucky s části textu, skládali příběh, z něhož museli získat šest slov, šest indicií, které je pak navedly ke slovu Jordán. Tím byl dán směr našeho dalšího putování. Ovšem dříve než jsme se vydali na cestu, tak nám Mojžíš oznámil, že už je starý (bylo mu 120 let), a že už nemá sílu nás vést. Proto se rozhodl předat vedení do rukou svého nástupce Jozua. Pod Jozuovým vedením se pak jednotlivé kmeny vydali na cestu k Jordánu. Ten úspěšně všichni překročili a tím vstoupili do zaslíbené země. Ve hře, která následovala, museli luštit šifru – zprávu od Hospodina. Z ní se dozvěděli, že jejich dalším úkolem je vydat se k Jerichu a dobýt ho. Když se jim to podaří, získají nadvládu nad celou zaslíbenou zemí. Po návratu od Jordánu zpět se fara stala Jerichem – opevněným městem. Ve stánku setkávání dostal Jozue od Boha pokyn, že mají všichni Jericho sedmkrát potichu obejít s archou úmluvy, následně pak mají zahájit bojový pokřik a hradby města se v tom místě, kde budou křičet, zhroutí. Stalo se přesně tak, jak Hospodin řekl, a táborníci Jericho dobyli. Vstoupili do města a ušetřili jen nevěstku Rachab a její rodinu. Poté následovala oslava vítězství a dosažení cíle cesty.
Celý tábor byl ukončen v pátek slavnostní bohoslužbou v kostele, které se zúčastnili i rodiče našich táborníků – malých izraelitů. Poté následoval společný oběd, představení jednotlivých kmenů, tanec, který jsme nacvičovali ve volných chvílích, vyhlášení vítězů, poděkování a odjezd domů. Letošní tábor se opět vydařil. To, co jsme v Branné mohli společně prožít, se dá jen stěží popsat a předat. Bylo to super. Okolní příroda byla nádherná a dokreslovala biblických příběh. Počasí nám přálo a Hospodin nám opravdu žehnal na každém kroku. Veliké poděkování patří nejen hlavnímu vedoucímu, zdravotníkovi, ostatním vedoucím, ale především také paní kuchařce, která vytvářela skvělé zázemí. Co říci závěrem? Naše táborové putování skončilo, dosáhli jsme cíle naší cesty, ale to životní putování stále pokračuje. Kéž je pro nás onen biblický příběh inspirací a povzbuzením, že se vyplatí jít dál, i když se na cestě objeví různé nečekané a zdánlivě nezdolatelné překážky.
Tomáš Čirž
