Starší historie před vznikem farnosti Pustkovec

Pustkovec jako součást hlučínské farnosti

Obec existuje již nejméně 630 let. První historicky doložena zpráva o ní pochází z roku 1377. Původně patřil Pustkovec do hlučínské farnosti. Po Slezských válkách v 18. století, kdy musela Marie Terezie postoupit velkou část Slezska Prusku, byla hlučínská farnost rozdělena státní hranicí. Proto byl Pustkovec přifařen a přiškolen do sousední obce Stará Plesná. Za to dostávali plesenský farář i učitel od pustkoveckých určitý díl obilí.

Pustkovec součástí farnosti v Plesné (1780 – 1948)

Od dávných dob se traduje, že v kostele sv. Jakuba v Plesné se za pustkovecké občany sloužila mše svatá vždy první neděli v září, na svátek pustkoveckých patronů sv. Andělů strážných, a za zemřelé v oktávu svátku Všech svatých.
Přestože byla Plesná o hodně blíže než Hlučín, cesta do kostela vedla lesem a přes kopec a trvala tři čtvrtě hodiny. Proto se pustkovečtí věřící rozhodli postavit si aspoň kapli na pozemku, který věnovala obec. Kaple byla vystavěna v roce 1882 a jejím hlavním donátorem byl pustkovecký občan Alois Košař. Přestože plesenský farář František Ječmínek požádal olomouckou konzistoř o vysvěcení kaple, z nejasných příčin k tomu nedošlo a mše se zde sloužily jen občas. Tento stav trval i v době první republiky, což bylo vysvětlováno tím, že v pustkoveckém zastupitelstvu měli převahu soc. demokraté, takže nebylo možno schválit žádost věřících o vysvěcení kaple, která tak stále patřila obci. Potvrzuje to existující zápis ze schůze výboru ČsSD z 18. 2. 1934, kde se výslovně uvádí, že důvěrník této strany požadoval, aby se v zastupitelstvu nejednalo o návrhu p. Josefa Tichého, který chtěl, aby kaple byla dána do správy věřícím a byla posvěcena.
V roce 1945, při přechodu fronty přes Pustkovec, utrpěla kaple přímý zásah dělostřeleckým granátem a byla těžce poškozena. Opravu provedl hned v následujícím roce stavitel Janoušek. Byl postaven nový krov, střecha s eternitovou krytinou a nová fasáda. V roce 1949 známý slezský malíř Valentin Držkovic vyzdobil interiér nástěnnými malbami. Vlevo od oltáře byl obraz svatých Cyrila a Metoděje s postavami havíře a hutníka, vpravo svatý Prokop, doprovázený řemeslníky a děvčetem ve slezském kroji. Malby však časem poškodila vlhkost zdí, takže při přestavbě v sedmdesátých letech již nebyly obnoveny. Svěcení kaple se dostalo na pořad jednání MNV znovu v roce 1947, ale opět nebylo schváleno a nebyl schválen ani návrh, aby rozhodlo místní referendum. V roce 1948, na základě podpisové akce, kterou provedly paní Anna a Marie Walderovy, paní Žídková a pan Jan Hudeček, byl Pustkovec přifařen do farnosti Poruba u Svinova (jak se tehdy psalo). V tomto roce převzal vyučování náboženství v pustkovecké škole kaplan P. František Navrátil.
V poválečném období došlo k poklesu obyvatel obce oproti stavu za první republiky. Bylo to způsobeno značným poškozením obce (při přechodu fronty v roce 1945 bylo poškozeno nebo zničeno 42% budov) a také vznikem porubského sídliště. Z porubské farní kroniky se dovídáme, že v roce 1950 měla Poruba 1 813 obyvatel a Pustkovec 703 obyvatel. 90% obyvatel v obou obcích bylo římskokatolického vyznání.
Padesátá léta byla pro obec Pustkovec velmi nepříznivá. V roce 1957 obec ztratila svou samostatnost a byla přičleněna k Porubě. Rozšiřování porubského sídliště i na pustkovecký katastr znamenalo zánik většiny zemědělských usedlostí a jejich ožebračení, protože výkupní cenu půdy stát určil na 1,20 Kč za m2. V roce 1964 byl ze stejného důvodu zrušen místní hřbitov a zemřelí museli být pochováváni v Třebovicích nebo Plesné.

1968 – První snahy o stavbu kostela v porubském sídlišti

V období t.zv. Pražského jara v roce 1968 vznikl z iniciativy duchovních správců P. Aloise Gilliga a P. Metoděje Hasilíka záměr postavit v Porubě – největším ostravském sídlišti – kostel. To vyvolalo velký ohlas ve veřejnosti, což potvrzuje údaj z porubské farní kroniky, že v roce 1968 bylo přihlášeno do vyučování náboženství 800 dětí. Když se začaly organizovat první sbírky, byl prý mezi nimi také dar paní Hany Benešové, manželky druhého prezidenta ČSR. Podporu přislíbili i představitelé místní politické moci. Kostel měl stát na pustkoveckém katastru v prostoru dnešních ulic B. Nikodéma a plk. Prchaly.
Slavnostní posvěcení základních kamenů pro nové chrámy v Porubě a Zábřehu se konalo 1. června 1969 v chrámu Božského Spasitele a bylo spojeno s vizitační cestou ostatků sv. Cyrila. Slavnou mši svatou východního obřadu sloužil řeckokatolický biskup dr. Vasil Hopko z Prešova. Na tuto slavnost byl pozván i tehdejší president republiky a některá vyslanectví okolních států. Dostavil se jen zástupce rakouského velvyslanectví, omluvný list poslala prezidentská kancelář a velvyslanectví bulharské republiky. Pro potomky ještě uvádíme, že statečný biskup Hopko byl v roce 1951, kdy byla zlikvidována řeckokatolická církev, odsouzen na 15 let vězení, ze kterého se dostal s podlomeným zdravím až v roce 1967. Zemřel v roce 1976 a v roce 2003 byl Janem Pavlem II. prohlášen blahoslaveným. V porubské farnosti se uvítání ostatků konalo 7. června 1969 a při průjezdu kolem určeného stavebního místa na pustkoveckém katastru (mezi 7. a 8. obvodem Poruby) měl tam být posvěcen a vztyčen kříž a umístěna informační tabule. To však nebylo povoleno, mohla se konat jen pontifikální mše svatá v letním porubském kině, na kterou byl pozván jediný tehdejší český biskup Štěpán Trochta. Ten se den předtím náhodou setkal na mošnovském letišti s Karlem Gottem, který dokonce slíbil uspořádat koncert ve prospěch ostravských kostelů. Zůstalo však jen u slibu.

Rok 1969

Brzy se ukázalo, že tyto slavnosti byly vyvrcholením přípravných činností pro stavbu kostela. Konec všem nadějím znamenalo vyjádření nového předsedy národního výboru města Ostravy, který 8. července 1969 sdělil správci farnosti, že pro nedostatek tzv. „stavebních kapacit“ není možno počítat se zahájením stavby před rokem 1975, a nejspíš až po roce 1980. Nastala tzv. normalizace komunistických poměrů a režim se opět navrátil k represím proti církvi.

Příchod sester boromejek do Pustkovce

Když v roce 1968 došlo k uvolnění tlaku komunistického režimu, obrátil se porubský farář Alois Gillig na generální představenou řádu Milosrdných sester sv. Karla Boromejského s prosbou, zda by sestry mohly pomáhat ve správě farnosti, která má téměř 90 tisíc obyvatel. A skutečně 1. prosince 1969 přijely tři sestry a byly ubytovány v podnájmu u paní Bártové na Vřesinské ul. č.181. Nejprve pomáhaly na faře v Porubě, pak jim byla přidělena do péče kaple sv. Andělů strážných v Pustkovci. Zde sestrám nabídla k bydlení část svého domu paní Holušová a v roce 1970 jim jej odprodala celý. Po jeho stavebních úpravách a posvěcení v něm sestry našly svůj nový domov. Věnovaly se jak vyučování náboženství, tak také konaly různé služby pro nemocné. To jim však pak v době pokračující „normalizace“ bylo sice zakázáno, ale ve farnosti již zůstaly a přinesly jí velký užitek.

1970-1975 – Adaptace a přístavba kaple sv. Andělů strážných

Ihned po zprávě, že kostel nebude možno stavět, požádal P. Gillig o povolení adaptace a přístavby kaple sv. Andělů strážných, ve které se již od Velikonoc roku 1969 sloužila pravidelná nedělní mše svatá a v listopadu toho roku se zde konala první svatba po 50 letech. Přístavba měla mít půdorys pouze 5x4 metry, kde v přízemí měla být zřízena sakristie a v prvním patře učebna se sociálním zařízením. Kaple měla mít sedlovou střechu s věžičkou zakončenou křížem. Technickou studii na přestavbu zpracoval arch. Jindřich Honěk již v červnu 1969 a technický odbor ObNV v Porubě vydal 6. října 1969 žádané stavební povolení. Stanovil však podmínku, že s přístavbou může být započato až po vyřešení majetkoprávního vztahu k pozemku, na kterém bude postavena. K přestavbě dalo souhlas i Krajské středisko památkové péče, které pouze požadovalo, aby se pořídila fotodokumentace nástěnných maleb V. Držkovice. Hned v srpnu 1969 se začalo s odkopáním zeminy od základů, aby se kaple odvodnila, protože nebyla dobře izolována proti vodě. Projekt pro rekonstrukci a rozšíření kaple vypracoval Ing. arch. J. Kupka, který vycházel z technické studie Jindřicha Hoňka. Rekonstrukcí vnitřního prostoru měl být zřízen kůr s jednoramenným schodištěm a přístavba obsahovala zvonici se sakristií. V suterénu zvonice měla být kotelna a garáž a ve dvou nadzemních podlažích garsoniéry se šesti lůžky, kuchyňka s jídelnou a sociální zařízení. Úprava interiéru kaple se měla provádět podle návrhu ak. malíře Obšila. V červnu 1970 vydal ObNV v Porubě povolení k etapové přestavbě kaple, což znamenalo, že se začne s opravou kaple a přístavba se provede, až bude vyřešen převod pozemku do vlastnictví farnosti. V květnu roku 1970 se poprvé konalo v kapli první sv. přijímání pro 30 dětí z Pustkovce a okolí, na jehož přípravě se již podílely sestry boromejky. Komplikace s přestavbou začaly na podzim toho roku, protože 30. listopadu 1970 technický odbor OvNV v Porubě zrušil stavební povolení, a to z důvodu, že nebyly splněny podmínky ve věci vlastnictví kaple a pozemku pod ní. Pan farář Gillig ve svém obšírném odvolání uvedl, že kaple byla postavena výlučně pro účely bohoslužebné a disponoval s ní výlučně římskokatolický farní úřad, a že došlo k vydržení vlastnického práva podle § 115 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Současně doložil, že již v roce 1934 měl stejný názor na vlastnictví kaple výbor sociálně demokratické strany v Pustkovci, jak to potvrzuje zápis z jejich schůze. Odvolání bylo doplněno pěti svědeckými výpověďmi notářsky ověřenými.
Na počátku roku 1971 přiznala kapitulní konzistoř kapli charakter filiálního kostela s právem sloužit denně mši svatou a v neděli dvě mše.
V tomto roce také farář P. Gillig na své jméno prozíravě odkoupil od bývalé majitelky Marie Martiníkové sousední zahradu se zchátralým domkem o ploše 1085 m2 (původní parcela č. 65), kde měla stát přístavba. V říjnu 1971 ji pak darovací smlouvou předal porubské farnosti. (Přípis NVO 461/71/Ba ). V červenci roku 1972 však obdržel správce farnosti dopis z odboru výstavby NV města Ostravy, že se ruší původní rozhodnutí o povolení adaptace kaple, protože nebyla splněna podmínka pro vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby. Kaple totiž stojí na pozemku p.č. 56, který je ve správě ObNV v Ostravě-Porubě a není ani vyznačena v pozemkové evidenci. Pan farář Gillig opět odeslal odvolání (9.8.1972), ale jeho výsledku se již nedožil, protože 4. prosince 1972 zemřel. Výsledek odvolání dostal nový duchovní správce P. Karel Vlček až 2. 4. 1974. Uvádí se v něm, že odvolací řízení se zastavuje, protože rozhodnutí o přípustnosti stavby z roku 1969 ztratilo po 3 letech právní moc.
V březnu 1973 podal farní úřad na MěNV v Ostravě žádost o smírné vyřešení vlastnictví pustkovecké kaple jejím převedením do vlastnictví farnosti. V odpovědi úřad tento návrh zamítl a navrhnul, aby farní úřad odstoupil od pozemku, který získal dědictvím po A. Gilligovi. Za to je MěNV ochoten kapli bezplatně pronajmout na neurčitou dobu. Spor se nadále prohloubil i tím, že na počátku roku 1974 bylo zjištěno, že ve výhledovém plánu výstavby Pustkovce byla kaple určena k demolici. Správce farnosti podal proti tomu protest, protože půl roku před tím sdělil odbor výstavby, že kaple zůstane nedotčena. Při veřejné schůzi občanů 6. února 1974 se za tento protest postavili někteří občané a údajně byli kvůli tomu pak vyslýcháni policií. Proto duchovní správce předal celou záležitost apoštolské administratuře do Olomouce a svěřil celou záležitost andělům strážným a do vůle Boží. A v roce 1975 opravdu došlo v této věci k obratu. Na popud biskupa Josefa Vrany se 15. května uskutečnilo jednání na NV města Ostravy, jehož se za úřady zúčastnili: náměstkyně předsedy NV, církevní tajemník, předseda ObNV v Porubě a hlavní architekt města. Za církevní stranu: gen. vikář Trtílek, prelát Gavlas, právník konzistoře dr. Vykopal a porubský farář P. Karel Vlček. Po obtížném jednání byla uzavřena dohoda, že čs. stát, zastoupený ObNV v Ostravě–Porubě, přenechává farnímu úřadu církve římskokatolické v Porubě do dočasného užívání nemovitý národní majetek, který se skládá z pozemku parc. č. 56 o výměře 104 m2 a stavby kaple na tomto pozemku, a to na dobu časově neomezenou a bezplatně. ObNV v Ostravě–Porubě zaručuje druhé straně užívání nemovitosti na dobu 10 let a po této době může být smlouva vypovězena jen z důvodů veřejného zájmu, když bude změněn územní plán. Dále bylo stanoveno, že farní úřad je povinen provádět údržbu a opravy kaple na vlastní náklady. Tím padla i poslední překážka, aby se mohlo pokračovat v její přístavbě. Tato byla svěřena arch. Karlu Gajovskému, který vypracoval novou dokumentaci přestavby, protože plány, které zpracoval Ing. arch. Zdeněk Kupka v roce 1970, již pozbyly platnost.
Nový projekt změnil sedlovou střechu na rovnou, s mírně vyvýšenou tzv. italskou zvonicí, ve které byly zavěšeny tři malé zvony. V přízemí se přístavbou rozšířil vstup do kaple o zádveří, dále byla zřízena sakristie a hygienické zařízení, ve druhém podlaží pak depozitář a archiv, a také sociální zařízení. Projektant měl naštěstí známosti na úřadech, a tak se podařilo i urychlené schválení projektu na NV města Ostravy, na Útvaru hlavního architekta i u církevního tajemníka. Tak 9. července 1975 předložil P. Karel Vlček schválenou dokumentaci na ObNV v Ostravě–Porubě a dostavba se mohla začít realizovat. Pod vedením bohoslovce Jaroslava Sládka, jenž stavbě věnoval 3 měsíce prázdninového volna a přivedl dalšího bohoslovce Pavla Havlíčka, vyučeného zedníka, a dále za účinné pomoci místních věřících, byla hrubá stavba během dvou měsíců dokončena. Současně byl starý dům zbourán a některý materiál použit. Na konci prosince 1975 byla kaple zkolaudována. V kolaudačním zápisu se dočteme, že kaple byla rozšířena o plochu 6 x 5,7 m na parcele 4232/2 a stavba byla provedena svépomocí nákladem cca 200 000 Kčs. Poděkování za šestileté úsilí na opravě a rozšíření kaple si zaslouží porubští kněží: P. Alois Gillig, P. Karel Vlček, P. Pavel Hyvnar, pak již dříve jmenovaní bohoslovci, sestry boromejky a asi 100 pomocníků z farnosti.